Dovolená se psy - Hajná Hora Vimperk
Dovolená ve Vimperku aneb jak bylo na Hájné Hoře.
16.- 22. července jsem domluvila rodinnou dovolenou se psy na Hájné Hoře ve Vimperku.
Místo velmi dobře znám, areál je na krásném místě Šumavy, pěkné chatky, příjemní provozovatelé areálu a hlavně tam mají rádi psy.
Udělala jsem malou osvětu, pozvala lidičky, kteří mají od nás štěňata nebo jsou prostě jen nadšenci plemene Saarloosův vlčák. Přihlásilo se celkem hodně zájemců o dovolenou.
Kolektivně jsme se těšili, a když se termín blížil, tak jsme si dokonce s holkami vyměňovaly netrpělivé maily ve znění „už aby bylo šestnáctého, nemohu se dočkat“. Trochu jsem se bála, aby se něco nepokazilo, a pokazilo. První špatnou zprávou byla nešťastná náhoda, kdy se ztratil Big Ben Miraja. Tříletý SAV, kterého se vzdala panička a ujala se ho rodina z vesničky od Kroměříže. Bigi se lekl, roztrhnul obojek a utekl. Celý týden byl vídán v okolí bydliště, bohužel odchycen nebyl. Jeho původní majitelka i přes žádost o pomoc totálně zklamala.
Jana, sestra nové majitelky Bigiho, která vlastní dva psy SAV, měla také jet se svou rodinou na společnou dovolenou. Bohužel při usilovném hledání Bigiho se u ní vyskytli zdravotní problémy a byla přímo z pole odvezena do nemocnice, kde zůstala až do dalšího čtvrtka. Na dovolenou se už nedostala. „Příště to vyjde Jani!“
Na sobotu 16. července jsme se domluvili s několika majiteli SAV z okolí Brna, že půjdeme Bigiho hledat, ale jelikož do soboty už nebyl 6 dní Bigi viděn, odjeli jsme do Vimperka. Tímto bych chtěla poděkovat všem, kteří podali pomocnou ruku a chtěli obětovat den dovolené.
Další špatnou zprávou byl telefonát paní Jedličkové, majitelky fenky SAV, že má po operaci fenku ČVČ a nemůže přijet. Moc jí to mrzelo a nás taky.
Skvělou zprávou bylo, že další majitelka SAV, která by ráda jela, ale nemohla si vzít dovolenou, nakonec přijela aspoň na prodloužený víkend.
Konečně přišel den „D“, sobota a jelo se. Říkám to jak obyčejnou věc, ale ono to naše „jelo se“ není jen tak. Čtyři psi, dvě děti, čtyři dospělí, motokrosová motorka pro manželova syna a spousta dalších věcí. Nakonec jsme díky nespolehlivosti člověka, který nám měl opravit menší dodávku, řešili auta v sobotu ráno. No hard core, jak říká můj manžel. Nakonec jsme vyjeli já s dcerou Janou, 4 psy a motorkou v Bábuleně, což je starý, ale spolehlivý ford.
Manžel jel s dětmi, maminkou a věcmi, dalším autem. Dejze jsme dali prášek na slintání pozdě, takže slintala a slintala. Janě, která byla vybavena super foťákem, to nedalo a provedla dokumentaci slintajícího SAV v autě. Ti, kteří mají zájem o toto plemeno, se dobře podívejte na foto, s největší pravděpodobností vás to čeká takyJ
Cestou jsme jednou stavěli na benzínové pumpě, venčit hafany a dávali jim pít. Démon (australský ovčák) při pouštění psů z auta vyběhl bez vodítka a v nestřeženou chvíli počůral zaparkovanou, naleštěnou a majitelem přísně střeženou motorku. Motorkář zahřměl „To snad ne! Jedeš?! To si utřete!“. S omluvou jsem poslala Janu pro vodu, motorku opláchla, ach ti psi.
Na Hájnou Horu jsme dorazili jako první. Hned po nás se začali sjíždět ostatní. Nastalo velké lidské i psí vítání. Většina přijela autem a devatenáctiletá Lucka s kamarádkou, s mladou fenkou bílého ovčáka a černou kříženkou dorazily vlakem. K našemu neskrývanému údivu přijel vlakem z Brna i pan Jedlička se dvěma syny, třemi psy a třemi koly.
Saarloosů se sešlo devět. Naši tři, Kiss, Waldo a Dejzi, sourozenci Zek a Cassie (Miraji), sourozenci Bondík a Dijon (Šedá Eminence), Ailin (Z Molu ES) a mladá fenka Shaeny (Tachunga Wakanda). Velkými kamarády SAV bylo 6 Bílých Švýcarských ovčáků. Do party patřili labrador Šejďas, menší kříženci Malfoj a Keili, Eva, kříženka vlka a Německého ovčáka, Sára ČVČ, neodolatelný komediant Australský ovčák Démonek a také nepříliš kamarádská Ysen, fena ČVČ
Nejmladší psí a lidské osazenstvo byla Madlenka (9let) a čtyřměsíční Eny, fenka bílého ovčáka. Obě holky byly skvělé, obě statečně šlapaly a ušlapaly naše výlety do okolí.
A jinak? No, já jsem nadšená. Počasí nebylo nejhorší, docela vyšlo. Výlety byly bez deště, dokonce i sluníčko svítilo. Ač jsme se sešli poprvé, tolerance psů i lidí byla perfektní. Psi se neprali, lidičky se nehádali. Ti, co nechtěli šlapat dvanácti až šestnáctikilometrové tůry šlapali, Ti, co nechtěli pít, pili…prostě sranda, pohoda, žádná křeč.
„ Jedličkovi“ s naší partou moc nebyli, ale oni byli turisti každým coulem, ráno vyráželi a večer se vraceli.
Abychom byli alespoň jednou všichni pohromadě, naplánovali jsme společnou cestu do Boubínského pralesa. Vzdali jsme se aut a vyjeli s Jedličkovými vlakem. Lidi, kdo nezažil, nepochopí. Všichni, kteří jsme stáli na nádraží v Kubově Huti (20 psů a nás 19 lidiček) spolu s ostatními čekajícími na vlak, jsme moc nechápali, když přijížděl jeden vagón místní lokálky.
Obavy, že se nevejdeme, nebo že psi, kteří ještě vlakem nejeli, nenastoupí, byli zbytečné. Nevím, jestli ostatní cestující ve strachu ze psů, nebo z toho, že se nevejdou, urychleně nastupovali do vlaku, ale davová psychóza udělala své. Tak hromadný a rychlí nástup psů a lidí jsem fakt ještě nezažila. A věřte, že ostatní také ne. Těch několik zastávek proběhlo v klidu, bez jakéhokoliv komentáře ostatních cestujících, jakože třeba psi leží na všem a všude, a někteří dokonce bez košíků.
Nebudete věřit, ale mnozí jsme odešli bez placení, ne že by nepřišel průvodčí, ale kasíroval jen ty bez psů. Buď to bylo z lásky ke psům, nebo ze strachu. To už se asi nedozvím.
Po výstupu z vlaku nasadil vůdce pan Jedlička vražedné tempo. Teda pro pana Jedličku určitě tempo obvyklé, pro nás příležitostné turisty, v podobě převýšení a rychlého kroku, tempo „vražedné“. Na Boubínský okruh se s námi vydala i manželova maminka, paní v důchodovém věku. Chvála jí, držela statečně tempo i přes nepřízeň situace. Jako první se mamince rozlepila podrážka a za druhé jí jeden kolemjdoucí a nerudný pán, kterému se ani trochu nezamlouvalo dvacet neskutečně hodných psů, se rozhodl vynadat zrovna mamince. Ona jediná bez psa musela čelit jedovatým slovům a šlehajícím plamenům z očí zmíněného pána.
Abych situaci nezlehčovala, musím říct, že jsme se setkávali na všech výletech s kladnými reakcemi a uctivými údivy kolemjdoucích turistů. Samozřejmě, že se vždy našel aspoň jeden člověk, který byl spíš pohoršen než nadšen.
Na naši obranu, ale hlavně obranu našich psů musím říct, že se smečka chovala velice dobře, neštěkali, neobtěžovali kolemjdoucí ani jiné psy, drželi se u nás, nevbíhali z cest do lesů, neprali se. Psy jsme měli z velké části puštěné, část chodila s košíky, podle toho, jak kdo je zvyklý.
Jelikož původní úmysl byl dát dohromady dovolenou se Saarloovými vlčáky, vrátím se k nim.
Dovolená mladým psům velmi prospěla. Velká smečka jim dělala dobře, rádi si hrají. Ve velkém chumlu, chtě nechtě přestali řešit, cizí osoby. Byla to první dovolená, kdy se mohla Mája, devítiletá dcera manžela, pohybovat v blízkosti Dejzi, naší mladé fenky SAV, která se panicky bojí dětí. Mohli jsme chodit s Májou, Dejzou a Démonem svorně vedle sebe. Dokonce se nechala bez zběsilého úprku pohladit.
Waldo a Kiss si týden s námi náramně užívali, byli stále s námi, bylo znát, jak se usmívají.
Doma nejsou s námi, bydlíme v paneláku a za psy docházíme na zahradu.
Vůbec jsem si neuvědomila, jak Kiss a Waldo díky svému věku jsou vyzrálí, jak fyzicky tak i psychicky. Svou vyrovnanou povahou dominovali nad mladými zvířaty.
Dominovali bez agrese. Waldo, šestiletý chovný pes, který již kryl, velmi přátelský k lidem, dával najevo svou dominanci neustálým „bubláním a chrochtáním“, vztyčeným ocasem a naježenou srstí. Stále předníma i zadníma nohama kopal do hlíny či trávy jak býk v koridě, nikdy však na mladé psy neútočil. Byl přísnější na dva dospělé bílé ovčáky Dračise a Xendiho, mladé psy SAV velmi toleroval.
Kiss se chovala opět jako pravá dáma. Shovívavá, poslušná, tolerantní, milá.
Do naší skupiny patřil pan ze Slovenska s dcerou, mladým psem SAV a fenkou ČVČ. Jejich účastí na táboře se potvrdil základní povahový rozdíl mezi SAV a ČVČ. Fenka ČVČ napadala psy, neuměla si hrát, pouze trestala. A to, že patří SK chovatelé do party jsme si mysleli pouze do pátku, kdy se sebrali, s nikým se nerozloučili a odjeli.
Bohužel i tak se lidé chovají.
Velkou radost jsem měla z nečekané návštěvy rodiny z Českých Budějovic, která mi přijela ukázat tříletého pejska SAV z vrhu „B“, Big Hustlera- Gero. Gera jsem neviděla od štěněte, ačkoliv jsem s majitelkou stále v kontaktu. Majitelka nemá s Gerem žádné chovatelské ambice, ale mají Gera rádi, Gero je v těch nejlepších rukách a to je nejdůležitější.
A závěrem? Určitě bych ráda poděkovala Romaně, která se své profese nezbavila ani na dovolené. Funkce zdravotnice se ujala bez mučení a „ nemocné“ s láskou ošetřovalaJ Naší Janě dík za fotodokumentaci. Fotek bylo stovky, hodně jsme jich promazaly, přesto fotografií zůstalo spousta. Děkuji všem za účast a doufám, že se aspoň trochu líbilo a že se sejdeme příští léto na stejném místě a ještě ve větším počtu.
Prima dovolená mě, coby chovatelku utvrdila v přesvědčení, jak moc jsou skvělí bílí ovčáci. Je to opravdu plemeno pro širokou veřejnost a různou věkovou kategorii. Jsou milí, nekonfliktní psi s jemnou duší.
Byla to pro mne velká zkušenost, vidět týden pohromadě devět zástupců plemene SAV. Srovnání mladých a vyzrálých zvířat. Saarloosův vlčák je nezávislé zvíře, které lpí na svém majiteli. Chování v dorosteneckém věku a ve věku dospělého zvířete se diametrálně liší. SAV zraje jako víno. Dejte mu čas a budete mile překvapeni. Ve smečce jsou neskutečně přátelští a jsou ochotní se přátelit s každým psem. Milují volnost a pokud jsou nesvázaní (na vodítku), překvapí svou iniciativou kamarádit se i s cizími lidmi. SAV musí mít možnost volby- oni jsou ti, kteří si vyberou.
Neobtěžují štěkáním a nejsou rádi středem pozornosti. Takový je Saarloosův vlčák.