Víkend na Vochtánce
První víkend v říjnu jsme strávili v podobné sestavě jako na dovolené ve Vimperku, tentokrát úplně jiným směrem. Místo srazu byl kemp Vochtánka v Orlických horách pod hradem Potštejn. Příroda a počasí nemělo chybu.
Saarloosových psů se sešlo devět, dva bílí ovčáci, dva ČSV, psí slečna jezevčíka, známá „firma“ labrador Šejďas a náš rodinný přírůstek mimino staforda Brutus.
V pátek kdy jsem já s manželem a psí smečkou a s Romanou, kterou jsme nabrali ještě s jejími bílými kluky ve Slaném dorazili na Vochtánku byla už tma jak v ranci. I v té tmě tmoucí byla vidět krásná příroda. Louka v dolíku obestřena lesy a nad lesem osvícený hrad Potštejn. Les uzavíral nad dolíkem oblohu, která byla posetá hvězdami. Lenka s Milanem, kteří víkend zorganizovali už udržovali v týpí (tee-pee) oheň. Klíče od našich chatek měli připravené. V rychlosti jsme vybalili, vypustili smečku do tmy a později usedli k ohni, kde už byla také Nela s maminkou. Mladá dívka Nela měla sebou Hawkyho, krásného vysokého adolescenta Saarloose. Byl to syn našeho Walda a Belanky. Psi běhali ze stanu ven a dovnitř, hráli si oťukávali se. Když zrovna malej Brutus nebojoval s mladou fenkou SAV Shaeny a nebo s Hawkym, hledal kde by co sežral a to mu už vydrželo až do neděle.
Klobásky, které měla Lenka s Milanem připravené přišli u ohně víc než vhod, stejně tak pestrý „bar“, který dovezla Romana. Před půlnocí už se znavená psiska uvelebila u ohně a nohou svých pánečků a paniček…. My „náročnější“ jsme šli spát do chatek, ostatní si ustlali ve spacácích u ohně… já jsem ještě dala nebaštit malému Brutuskovi, přece je to jen malé mimino.
Ráno, když jsem s manželem vyspávala (musím přiznat, že mi nebylo dobře- viróza) dorazila Petra s Honzou, Zekem a Šejďasem…. Jana s celou rodinou a čtyřmi psy, dvěmi SAV Kessy a Šedou a dvěmi ČSV Bárou a stříbrňákem Cassanovou. Bohužel, nepřijeli všichni, kteří to měli v úmyslu, z různých důvodů…časových, zdravotních…
Ráno předčilo mé očekávání, prosluněné údolí, tekoucí řeka, les a zelená louka. Na louce v ohradě dva bílí koně v další ohradě kozy….Vypuštění psi si hráli, běhali k řece a zpět….Bylo hodně znát, že se smečka neviděla prvně, Waldo bral všechny za své, nebublal na mladé psy, labrador Šejďas byl oproti Vimperku bez občasných výpadů. Bílí kluci Dračis a Xendy byli veselí, své kámoše z dovolené poznali.
Obrovskou změnu jsme zaznamenali u Dejzi, nikam neprchala, byla mezi lidmi a psy, nechala se hladit…. Také na Zekovi byla vidět pozitivní změna. Psům naše srazy byli rozhodně ku prospěchu. Veliký Hawky byl jak Alenka v říši divů, rozhodně bylo vidět, že se v tak početné smečce pohybuje prvně.
Hromadně jsme zašli nakoupit podle řeky kousek do koloniálu v Potštejně a potom jsme na zahrádce místní cukrárny dali dopolední kávu. Hafani nás provázeli, sluníčko svítilo, co víc si přát.
Někdy kolem jedné hodiny jsme vyrazili na hrad. Moc se omlouvám nevím jak se jmenoval, ale Potštejn to rozhodně nebyl, tento byl podle našeho „mašera“ Milana asi 15 km vzdálen. Pochybovala jsem, že malej Brutus tolik kilometrů zvládne, navíc se mi zdálo, že díky pozdní večeři ještě granule nestrávil. Zmínila jsem se Honzovi a ten řekl, že má podezření, že někde něco zase sežral. To slyšela Romana a řekla, že byl na návštěvě v nestřežené chvíli v její chatce, kde sežral dospěláckou porci pro jednoho z jejich psů…. Takže jsem navrhla, aby se Honza vrátil a na hrad přijel autem. S Honzou se svezla i Jana „těhulka“. Vlastík se s kluky a čtyřmi psy vydal na hrad vydal bez Jany. Popravdě řečeno, občas jsme si nebyli jisti jestli si Vlastík užívá výletu jako my ostatní…psy na dlouhých vodítkách a dva kluci k tomu….
Cesta byla lesem podle řeky, počasí nemělo chybu. Pod hradem už čekala Jana s Honzou a spící Brutík. Čekali v hospodě pod hradem se špatně naloženou obsluhou…. ale jídlo bylo výborné…. Vydali jsme se na cestu zpět, bavili se, vyměňovali si názory a zkušenosti.
Psi pobíhali kolem nás,mladší si hráli, běhali do vody uhasit žízeň. Hawky si začínál čím dál tím víc startovat po vrstevníkovi Zekovi. Chvílemi to vypadalo, že z toho bude bitka. Ze zkušenosti vím, že psi (mladí) nadělají více povyku než škod a je nejlepší v takovém ujasňování si pozic psů do toho co nejmíň zasahovat. Nela nakonec nevydržela, Hawky byl čím dál provokativnější a tak ho vzala na vodítko. Po chvilce, kdy si myslela, že se Hoki uklidnil ho pustila. Hawky běžel opět na Zeka a Zek se zachoval, jak to nikdo neočekával. Zek byl v šarvátkám se Hokim ten míň bojovný. Zek vyrazil proti Hokimu, a Hokiho zahnal. Hawky zmaten výpadem odběhl k paničce a dokonce si šel postěžovat k bílému Xendimu. Tam ovšem narazil. Xendi něco na Hokiho vyblafl….řekla bych něco v tom smyslu- vykoledoval jsi si to tak si nestěžuj. Později panička zjistila, že Hawky utržil při výpadu od Zeka na líci ránu.
Až na tu ranku byla celá situace úsměvná, obzvlášť, když začal běhat Zek kolem a naparovat se. Dokonce běžel k Vlastíkovo ČSV, kteří byli na vodítku a se smečkou se moc nekamarádili. Zek je bral asi jako velká kápa. Uctivě se jim podbízel a my všichni věděli, že jim vypráví jak se nedal a zahnal největšího psa ve smečce.
Cestou lesem využila Kessy (malá Kísa, dcera Kiss) chvíle kdy byla puštěná a běžela se ke mně a k mým psům přivítat. SAV jsou velmi zdrženlivý a ve většině se chodí mazlit jen k vybraným lidem. Měla jsem velikou radost, z jejího poznání a náklonnosti. SAV má sloní paměť.
Zpět jsme dorazili podvečer. Zbytek večera jsme strávili opět v týpí u ohně, tentokrát psi pospávali unavení mnohem dříve. Druhý den jsme venku společně posnídali, pokecali, pobalili a vyrazili společně na dvacet kilometrů vzdálený ranč, kde Lenka s Milanem domluvili vyjížďku na koních.
Na ranči nás přivítal majitel. Ven na koních jsme jeli pouze čtyři. Nela, já, Lenka a Milan. Projížďka neměla chybu, lesy, přiježdění koně, příjemný majitel….doprovázela nás Cassie a Shaeny.
Potom jsme se rozjeli domů. Zážitek skvělí, pro mne. Bylo to bohužel krátké, málo času, rychle to uteklo.
Nevím jestli mají všichni stejné zážitky jako já, ale já sama za sebe určitě Lence a Milanovi chci poděkovat za hezký víkend.