Šedá Eminence
Je to už nějaký ten týden ode dne co naše smečka přišla o jednoho člena. Jsem člověk, který vnímá a bere život takový jaký je, že láska je největší z mých nálezů a ztrát (Michal David).
Nemusím psát, že psí kamarádi mě provázejí celý můj život. Někteří z nás mají ve svém životě po boku jednoho psa, jiní dva, někteří tři… Součástí mého života bylo a je psů více.Ne všichni mě opustili přirozeně, tedy stářím. Každého z nich si pamatuji, každý byl něčím jedinečný. Ale určitě tři z nich byli pro mne víc než ti ostatní.
Honey Kiss, Saarloosův vlčák patřila mezi ně. S Kiss je spojen začátek jedné mojí životní etapy. Po patnácti letech chovu bílého ovčáka jsem se „zbláznila“ do Saarloosova vlčáka. Za velké podpory kamarádky Ireny Honzákové* se mi podařilo získat tři jedince Saarloose z Finska. Dvě čtyřměsíční fenky Hany a Kiss a 16 měsíčního Walda. Po nadšení následovalo mnohé úskalí. Přišli jsme o fenku Hany, Waldo byl v hodně směrech těžko přizpůsobivý pes…. Jediný kdo nám dělal radost byla Kiss. Milá k rodině, zdrženlivá vůči cizím bez extrémního strachu. Oblíbil si jí manžel, protože milovala melouny stejně jako on….
Časem z Kiss vyrostla vůdčí statná fena. Nikdy jsem se nepřestávala divit s jakou elegancí si zjednávala respekt jak u psů tak u fen a odrůstajících štěňat. Nikdy nebyla hlučná, nenapadala psy, a když trestala tak rychle, bez následků. Přitom byla ve smečce přátelská a hravá.
Když do smečky přibyla mladá fenka saarloose Dejza, bála jsem se, aby v dospělosti nevzniknul mezi „holkami“ boj o pozice ve smečce. Dejzky otec je dominantní samec a je známo, že jeho potomci tuto dominanci dědí. Dejza má opravdu tendence se povyšovat nad ostatní psy.
Když některá z fen hárala a měla jsem je oddělené, vždy jsem se bála, až feny budu vracet k sobě do výběhu.
Problém je v tom, že bydlíme jinde, než máme psy a tak rychlý zákrok při možném konfliktu není možný.
Dejza při oddělení od Kiss, vždy dávala najevo, že by byla ráda výš než Kiss.
Pokud jsem je pustila v době hárání k sobě, Kiss Dejzu ignorovala a snažila se konfliktu všemožně vyhnout.
Proto ty obavy. Bohužel znám příběh jedné chovatelky bílých ovčáků, kdy rozepře fen dopadla tragédií. Při rvačce o pozice kousla fena druhou fenu tak nešťastně, že zasáhla krční tepnu…
Nevím, jak to Kiss dělala, ale po takových návratech do společné smečky, jsem přišla druhý den, Dejza byla jak beránek, zcela podřazená bez jizev a šrámů.
Když si manžel pořídil staforda Brutuse, smečka ho přijala jako dalšího člena. S tím jak rostl, si vytvořil ve smečce pozici neutahatelného „prudiče“. Brutus poňouká a okusuje každého. Jen Kiss ne. Kiss pro něj byla hodná teta, kterou nebude okusovat. Né, že by to nezkusil, ale Kiss ho při těchto pokusech odstrčila tak, že mu asi došlo, že je to sice hodná teta, ale může k ní jen vzhlížet.
Ostatní členové smečky, třeba bílá fena Go-Go, když už toho má tak akorát dost na Brutuse řve, trestá ho zubany, ale nic jí to není platné, zlobí jí pořád, nic si z výhružek nedělá. Jednoduše řečeno, není to královna….
Ale vrátím se ke Kiss samotné. Každý chovatel má představu o plemeni, které chová. I já mám svou představu, jak by měl saarloosův vlčák vypadat a jakou by měl mít povahu. Kiss byla pro mě šedá myš mezi saarloosy. Barvu měla nevýraznou, hlavu spíš netypickou pro saarloose, oko hnědé. Vedle krásné vlčí Dejzi byla Kiss šedou myší. Jen ten kdo se na ni důkladněji zadíval, ocenil její silnou kostru, krásný hrudník, vysoké pevné končetiny.
Čím však vynikala, byla její povaha. Klidná, vyrovnaná s přirozeným odstupem k cizím lidem, bez úprků v nečekaných situacích, které jsou saarlosům vlastní. Kiss měla ráda děti a štěňata. Cestovala bez problémů, cizí prostředí zvládala s klidem a přehledem. Byla velmi čistotná a mohla jsem jí beze strachu kamkoliv vzít s sebou. Do restaurace, na návštěvu, na veterinu….
Byla velmi poslušná a mě oddaná. Členy rodiny měla ráda, stoprocentně poslouchala pouze mě, ale pokud nebylo zbytí, dokázala respektovat kohokoliv bez nejmenší známky agrese. Pokud byla na vodítku, mohl s ní manipulovat i cizí člověk.
Její neřestí bylo, že uměla bez problémů překonat jakýkoliv plot. Ale neutíkala. Stalo se, že soused volal: „ Máte venku pejska a pokouší se dostat zpět do dvora“.
Přesto, že pro mne byla Kiss ideální fenou pro začínající chov v České republice, měla pouze dva vrhy. V prvním vrhu byl jeden pejsek a v druhém vrhu osm exteriérově i povahově vyrovnaných štěňat. Dvě fenky už byly použity k chovu v Polsku a ve Francii, jedna fena a jeden pes jsou zdárně zařazeny v chovu v České republice a jedna fenka se chystá na bonitaci. Pokud se podaří zařadit do chovu i tuto fenu bude pro mě úspěchem 5 uchovněných štěňat z osmi. Pomyšlení, že Kisska, bude své přednosti předávat dál ve svých potomcích mě hřeje u srdíčka.
Kiss si navždy zajistila místo v mém srdci nejen svou oddaností, ale i svým neopakovatelným vítáním. Jakmile slyšela vrznout vrata, chrastění při otevírání zámku spustila své houkací sólo. Houkala tak pestře a dokonale, že jsme s dcerou Janou říkávaly, že by mohla mluvit jako pes husky Misha, který svým mluveným houkáním obletěl na YouTube svět.
Kiss byla dámou každým chlupem. Náklonnost si nevynucovala olizováním, ani ničím jiným. Vždy si jen sedla co nejblíže a upřeně sledovala můj obličej. Milovala moje hlazení. Když se přihnali ostatní psi ze smečky odcházela stranou a neúčastnila se strkanic, kdo se nalepí blíž na paničku, kdo dřív vyžebrá pohlazení.
Jedno pondělí navečer, jsem našla Kiss ve výběhu mrtvou. Jen si tam tak ležela…. mladá, šestiletá, v plné síle, možná budoucí maminka*… Snad mě všichni pochopí, proč jsem neudělala nic, abych zjistila, co se vlastně stalo… Žádné zjištění by nic nezměnilo, … to že Kiss už na mě nikdy ten svůj jedinečný pohled neupře a nezahouká.
Tímto bych ráda poděkovala mé dlouholeté kamarádce Ireně, že pomohla uskutečnit můj sen vlastnit vlky i když v psí kůži.
*Ing.Irena Honzáková byla první majitelkou Kiss a já ošetřovatelkou.
*Kiss byla nakryta Německým psem. Bohužel její březost se nestihla potvrdit.